Disneyland bez dětí

Rudolf Laine

Vesmírná loď se posledním zážehem motorů zhoupla na oběžnou dráhu kolem modrošedé planety. V porovnání se vzdáleností, kterou urazili, byl ten svět — teď pouhých nějakých čtyři sta kilometrů pod nimi a zaplňující celou polovinu oblohy — prakticky na dosah. Alice ale nebyla o nic míň zmatená.

“Tak?” zeptala se.

Charlie zamyšleně zíral na svět, jenž se jim pomalu otáčel pod nohama, oceány se třpytily ve slunci. “Vypadá olízatelně,” řekl.

“Máme úkol,” řekla Alice a snažila se znít mírně. Vesmírný let je náročný. Organický život pro něj nebyl stvořen. Ale jejich mise byla zásadní, museli jednat rychle a Charlie, při všech svých vrtoších, se bude muset soustředit.

“Co je pár minut, když potrvá roky, než se cokoli, co objevíme, dozvědí doma?” zeptal se Charlie.

“Žádné olizování,” řekla Alice.

Charlie obrátil oči v sloup a pak je znovu zaostřil na povrch planety pod sebou. Zrovna přelétali pobřeží jednoho z větších kontinentů. Modrá voda ustupovala šedé pevnině.

“Podívej se na tu strukturu,” řekl Charlie. Viděli to už zdálky dalekohledy, ale spatřit to naživo bylo přeci jen jiné. Většina pevninského povrchu planety připomínala koberec z jemné šedé sítě. Kdyby tam byla světla, Alice by hádala, že celá souš planety je jediné rozlézající se město, ale podle všeho, co jejich přístroje dokázaly zjistit, neměl ten svět žádné umělé osvětlení.

Pokud mohli soudit, neměl ten svět ani rádio. Vysílali zprávy na každé frekvenci, kterou znali, a v zoufalství dokonce použili motory, aby během brzdného zážehu vytvořili signál světlem. Žádná odpověď nepřišla.

Alice si na počítači vyvolala jeden z teleskopických záběrů, aby si povrch prohlédla zblízka. Viděla šedé obdélníkové bloky, obvykle několik set metrů na stranu, mezi nimiž vedly široké cesty. Vzorec nebyl dokonalý — místy byl nepravidelný a místy se objevily i menší útvary. Některé z těch menších se pohybovaly.

“Jsou to továrny?” zeptal se Charlie.

“Řekla bych, že ano,” odpověděla Alice a sledovala na přenosu, jak po ulici klouže stálý proud obdélníkových pohyblivých objektů, každý zhruba deset metrů dlouhý. Další takový proud se pohyboval po křižující ulici a vypadalo to, že se na křižovatce srazí, jenže časování a rozestupy byly takové, že vozidla z jednoho proudu přejela cestu právě ve chvílích, kdy v druhém proudu zely mezery.

“Tak tedy planeta pokrytá továrnami,” řekl Charlie. “A nikdo doma, kdo by rozsvítil.”

“Chci vidět, co vyrábějí,” řekla Alice.

Po celou dobu, co jejich první dron vstupoval do atmosféry, seděla Alice strnule v křesle a zatínala a rozevírala dlaně. Zatím dělali jen pasivní pozorování nebo vysílali. Pořádný kus hardwaru, táhnoucí stopu rozžhaveného plazmatu, byl mnohem hlasitější zaklepání. Představovala si mimozemské stíhačky, jak startují, aby jejich drony zničily, a jak se aktivuje jakýsi vesmírný obranný mechanismus, aby jim spálil loď.

Obraz, který viděla, byl roztřesený přenos z kamery, ukazující černý spodek tepelného štítu, šedý plášť dronu a úzký proužek modré oblohy. Prudce se zatřásl, když se obě poloviny tepelného štítu oddělily od sebe a pak od dronu a odkutálely se opačnými směry. Objevila se souš, kilometry hluboko pod nimi, šedé bloky budov drobné jako dětské kostky, ale stále viditelně trojrozměrné, vrhající stíny a posouvající se, jak dron dál padal.

Tři drony otestovaly motory a na okamžik letěly — nebo aspoň zpomalily svůj sestup — v neohrabané společné sestavě, než se od sebe oddělily a roztáhly křídla naplno. Přenos ukázal, jak se zbylé dva drony na širokých úzkých křídlech stáčejí do dálky, a pak se pohled zvedl, jak se příď dronu vyklonila z téměř svislé do vodorovné polohy.

“Hele, vypadá to, že máme společnost,” řekl Charlie. Zatímco Alice sledovala sekvenci vysazení dronů, on něco ťukal na jiných obrazovkách.

Alice vyskočila z křesla. “Co?”

“Naše společnost je… sebereferenční vtip!”

Alice odolala pokušení cokoli říct a místo toho se zase zabořila do křesla. Na jejím monitoru se pod dronem dál pomalu posouvaly šedé bloky. Zaťukala nohou o podlahu.

“No vážně,” řekl Charlie. “Nejsme jediní na orbitě téhle planety.”

“A co dalšího tu obíhá? Konečně tě dohnal stud a přidal se k nám?”

“Vypadá to na satelity. Ale hodně vysoko nad námi. Hádej, jak vysoko?”

“Hádám, že tak vzdálené, jako jsi ty od dospělosti, takže… pět světelných let?”

Charlie ji ignoroval. “Přesně na geostacionární dráze,” řekl s úsměvem. Ten úsměv byl jako jakýsi platónský ideál intelektuálního nadšení; příliš čistý na to, aby se Alice mohla dál zlobit, nebo aby z toho, co to znamená, dostala strach.

“Ale na nižších drahách nic?” zeptala se Alice.

“Ne,” řekl Charlie. “Někdo je tam zjevně umístil; věci se neoctnou přesně na geostacionární dráze, pokud tam někdo úmyslně nevyšle komunikační nebo navigační satelit. Nemůžu si být úplně jistý, že ty geostacionární satelity jsou docela mrtvé, ale hádal bych, že ano.”

“Jako všechno ostatní,” řekla Alice, ale ještě než to dořekla, zahlédla dlouhou řadu vozidel, jak se sune po jedné z cest. Vidět je na přenosu z dronu mělo v sobě cosi skutečnějšího.

“Možná je to jen důlní základna,” řekl Charlie. “Jednou za rok velký raketový start, který vyveze do kdovíkam miliardu tun rudy.”

“Nebo se možná schovávají pod zemí nebo v oceánech,” řekla Alice.

“Pošleme jeden z dronů, ať vypustí sondu do oceánu. Pošlu jeden z naší výchozí trojice k tomu nejbližšímu, je to jen pár set kilometrů,” řekl Charlie.

“Jasně,” řekla Alice.

Rozdělili si práci s řízením dronů, dva z nich mapovaly stále větší kus Velké šedé mříže (jak tomu Alice začala v duchu říkat) a jeden přelétal největší oceán planety.

I oceány byly většinou holá šedá pustina. Ne však prázdná. Nakonec přece jen spatřili pár drobných šupinatých tvorů podobných rybám, kteří zírali do svého okolí nechápavýma očima. Mimozemský život. Mladá Alice by byla u vytržení. Teď ale byla na misi a její neschopnost přijít na to, co se na téhle planetě stalo, ji rozčilovala.

Kromě oceánské sondy měli i rovery, které mohli vyslat plížit se po zemi. Někdy byly dveře hranatých budov otevřené a Alice projela roverem kolem jednoho otvoru. Většina z nich vypadala buď jako sklady poskládaných beden, nebo se uvnitř táhla jakási automatizovaná montážní linka kostnatých šedých robotických ramen a pohyblivých dopravníkových pásů. Pár z nich kladlo mezi venkovní vzduch a svůj obsah víc překážek; co se dělo uvnitř, rovery neviděly.

Když se Alice poprvé pokusila navést rover do budovy, přejel ho odjíždějící konvoj vozidel. Vozidla byla obdélníkového tvaru, ale s aerodynamickou hlavou, se třemi koly na každé straně. Podle rozměrů si snadno dovedla představit, že jedno váží deset nebo dvacet tun. Rover neměl šanci.

“Konečně!” řekl Charlie. “Můžeme s těmi mimozemšťany bojovat.”

Ale žádný boj nepřišel. Vypadalo to jako čirá náhoda, bez sebemenšího náznaku zlé vůle. Šedá vozidla se pohybovala a zastavovala podle nějakého vlastního rozvrhu a nakolik Alice věděla, nebyly to jen bezcitné nestvůry, ale i slepé a tupé.

Další rover se dovnitř dostal, rychle prosvištěl bokem vchodu a uhnul stranou, z dráhy šedých vozidel. Toulal se budovou po svém, s rozsvícenými reflektory v jinak tmavé budově, a přinášel videopřenos montážní linky, nad níž bděla táž kostnatá ramena, jaká zahlédli zvenčí. Černé plastové korálky přijížděly po milionech na šedých vozidlech. Tenké rameno s hrotem na konci propíchlo na jedné straně pár dírek a těmi dírkami se na beztvarý plyšový tvar přišily dva černé korálky. Tvar dostal končetiny, pokryl se vrstvou chmýří a celá věc se vesele nabarvila do fialova, když projela neprůhlednou krabicí s trubkami vedoucími dovnitř. Vypadalo to jako dětská představa chlupatého čtyřnohého stvoření s černýma korálkovýma očima nad dlouhým čenichem. Hračka — ale pro koho?

Dopravníkový pás odnášel nekonečnou řadu těch falešných stvoření kolem kamery roveru na konci montážní linky. Alice je sledovala, jak jedno po druhém odjíždějí a padají na otevřenou korbu šedého vozidla. Měla pocit, že každičké z nich s ní navazuje oční kontakt, černé korálkové oči se třpytí ve světle. Dlouho sledovala, jak se vozidlo plní. Jakmile bylo plné, přesunul se přes otevřený vršek panel, který uzavřel nákladový prostor, a vozidlo vyrazilo ze dveří pryč. Dopravníkový pás běžel dál, ale k další plyšové hračce zela pár metrů mezera. Ta se blížila a blížila ke konci — a najednou už na místo najíždělo vozidlo, padalo další stvoření a jen tak tak dopadlo do úložného prostoru vozidla, právě když vozidlo zajíždělo na místo.

“Jak moc tě Sněť děsí?” zeptala se Alice.

“Dost na to, abych se na tuhle misi přihlásil dobrovolně,” řekl Charlie.

Alice si vzpomněla na grafy, které jim ukazovali. Nedalo se to přehlédnout; dokonce i zprávy, obvykle plné bulváru a politických intrik, se rychle přepnuly k soustředění na tu podivnost na obloze, jakmile ji astronomové zahlédli. Hvězdné světlo slábne v mnoha hvězdných soustavách a to, co ze světla zbývalo, se posouvá k infračervené. Obkresli kolem zasažené oblasti hranici a dostaneš kouli třicet světelných let širokou, rozpínající se třetinou rychlosti světla. V epicentru svět, který vykazoval všechny známky inteligentního života, jaké se daly zaznamenat ze stovek světelných let — svět, na který astronomové vysílali signály v naději, že konečně naváží kontakt s jinou civilizací — náhle ztichl a v atmosféře došlo k úplné ztrátě kyslíku. Sněť, tak tomu říkali.

V následujících letech se civilizace zmobilizovala. Vzešlo z toho sto projektů. Jeden z nich: vydat se prozkoumat hvězdnou soustavu, která byla druhým nejlepším kandidátem na inteligentní život, ale odmítala odpovídat na rádiové signály, a zjistit, jestli tam někdo nečeká, kdo by pomohl. Proto tu byli.

“Myslím, že jsem našla něco stejně děsivého jako Sněť,” řekla Alice. “Pojď se na tohle podívat.”

Fialová stvoření se dál promenádovala kolem kamery.

Příštích pět dní, zatímco Sněť postoupila o dalších čtyřicet miliard kilometrů blíž ke všemu, co měli doma rádi, byli Alice a Charlie zaneprázdněni sestavováním nákupního katalogu.

“Počítače,” řekla Alice. “Všeho druhu. Sto variant telefonů, tabletů, notebooků, chytrých hodinek, chytrých brýlí, chytré-všechno.”

“Diamanty a něco, co vypadá jako šperky,” řekl Charlie.

“Miliony tun všemožných rud a minerálů.” Zaměřili dalekohledy na něco, co vypadalo jako velký důl, ale skoro to nebylo potřeba. Bylo to jako obrovská rána do masa šedomasého a šedokrevného obra, dokonce i s cestami, které vypadaly jako stehy. Na snímku byly bílé skvrny, ve srovnání s dolem nepatrné, každá z nich slušně velké mračno.

“Oblečení,” pokračoval Charlie. “Spousty a spousty oblečení nejrůznějších druhů. Zdá se, že se převáží mezi sklady, dokud se nerecykluje.”

“Auta. Elegantní elektroauta po milionech. Ale nikdy nevidíme, že by se na silnicích používala, zato jsou tu obrovské budovy, kde se recyklují zbrusu nová auta. A letadla, včetně nadzvukových.”

“Spousta věcí, co vypadají jako serverové farmy,” řekl Charlie. “Včetně podmořských a u pólů. Na tomhle světě je obrovské množství výpočetního výkonu. Jako fakt do očí bijící. Říkal jsem si, že bychom měli vymyslet, jak se na to celé napojit a vytěžit si trochu krypt—”

“Lodě s jadernými fúzními reaktory,” přerušila ho Alice. Po nejkratších možných trasách mezi body na pobřeží jich táhla stálá stopa.

“Solární panely,” řekl Charlie. “V podstatě každá volná plocha. Střechy budov jsou všechny pokryté solárními panely.”

“A dětské plyšové hračky,” řekla Alice.

Chvíli mlčeli.

“Máme slušnou představu, jak ti mimozemšťané vypadali,” řekla Alice. “Byly to organické formy života na bázi uhlíku, jako my. Velikostí taky podobné, taky dvounohé. A je to, jako by tu nechali běžet jakýsi přízračný industriální zábavní park z pekla, který v jejich nepřítomnosti dál provádí všechny své úkony, a zmizeli.”

“A pokud víme, do vesmíru se nevydali,” řekl Charlie.

“Tak aspoň nemusíme mít strach z dalších Snětí,” řekla Alice. “Nemůžu se ubránit představě, že Sněť je něco takového. Něco, co prostě vydláždí planety Velkou šedou mříží, udělá hvězdám něco ještě horšího, a pak táhne dál.”

“Měli kosmickou techniku, ale ten, kdo postavil Velkou šedou mříž, o ni zjevně nestál,” řekl Charlie. “Ty satelity ji možná předcházejí. Nejspíš byly satelity i na nižších orbitech, jenže jejich dráhy se rozpadly a spadly dolů, takže vidíme jen ty geostacionární vysoko nahoře.”

“A pak co?” řekla Alice. “Všichni se rozplynuli ve vzduchu a zanechali za sebou vysoce automatizované město duchů?”

Charlie pokrčil rameny.

“Můžeme se napojit na jejich počítače?” zeptala se Alice.

“Abychom vytěžili kry—?”

“Abychom zjistili, jestli někdo nemluví.”

Charlie zasténal. “Nemůžeš se prostě napojit na komunikační systém a uvidět cokoli jiného než šifrovaný, náhodně vyhlížející šum.”

“Jak víš, že vůbec něco šifrují?”

“Bylo by hloupé to nedělat,” řekl Charlie.

“Bylo by hloupé oslepit se vůči zbytku vesmíru a vyrábět miliardu plyšáků,” řekla Alice.

“Zdá se, že jim to bude vyhovovat až do příletu Sněti.”

Alice se vznášela uprostřed centrální chodby lodi. Loď se jmenovala Legacy, ale ještě před startem jí začali zkráceně říkat “Legg”. Centrální chodba spojovala pracoviště na přídi lodi, kde trávili většinu dní, s nákladovým prostorem na zádi. Uprostřed chodby vedly troje dveře, navzájem o 120 stupňů pootočené, do malých ložnic, z nichž každá byla sotva víc než šatník.

Alice se probudila teprve před pár minutami a stále cítila ranní malátnost i tah své postele. Chodba neměla okna ani videopřenosy, ale slabě ji osvětlovalo umělé modré světlo z pracoviště. Zrovna byli na noční straně planety.

Na okamžik se zadívala na dveře třetí ložnice. Byly zavřené, jako vždy, jejich zamýšlený obyvatel zabalený ve vzduchotěsném plastovém obalu v uzavřeném oddílu nákladového prostoru. Než zase odletí domů, vypustí ho do vesmíru; na zpáteční cestu nesměli mít na lodi žádnou přebytečnou hmotnost.

Alice znovu pomyslela na zběsilé přípravy mise. Kromě Zdroje sněti to byla jediná planeta, na níž astronomové zahlédli možnost inteligentního života, a náznaky byly mlhavé. Ale když se zahledíte do vesmíru a uvidíte něco, co vypadá jako blížící se stěna smrti — inu, to má jistou schopnost inspirovat zoufalé činy. Odtud ta mise, let Legacy, překonávání nesmírné studené propasti mezihvězdného prostoru, aby zjistili, zda lze na tomhle světě najít nějaké odpovědi. Odtud Bobova smrt během kryonického spánku. Odtud naděje celé civilizace, jež možná spočívají na ní a Charliem, jestli na něco hodnotného přijdou.

Kdyby ona a Charlie dokázali na tomhle světě něco najít, nějaký střípek poznání, nebo nějaký nástroj, či zbraň mezi těmi nesčetnými kousky technologického kouzelnictví, jichž měl tenhle svět nadbytek — něco, co by mělo věrohodnou šanci proti Sněti, až dorazí… možná by byla naděje.

Alice se odrazila od stěny a uvedla se do pomalého rotujícího pohybu. Loď jako by se kolem ní otáčela. Bobovy dveře se otočily z dohledu a objevily se dveře Charlieho —

Moment.

Naskočily jí instinkty navyklé na gravitaci a pokusila se rotaci zastavit tím, že se zapřela rukama dozadu, jenže pod ní nic nebylo, takže se dál pomalu otáčela. Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila, pak vykopla nohou proti stěně, aby se odrazila k té protější. Chytila se jednoho z madel na stěně a držela se ho.

Světlo u Charlieho ložnice nesvítilo. To znamenalo, že je prázdná.

“Charlie!” zavolala Alice.

Žádná odpověď.

Strach přišel rychle. Tady byla, světelné roky od domova, snad úplně sama na vesmírné lodi, opisující těsné kružnice kolem přízračné automatizované hřbitovní planety. Mezi ní a sluncem stála celá hmota planety. Tam venku mezi hvězdami se Sněť přibližovala k jejímu domovskému světu. Počítala, aby se uklidnila; jedna, dvě, tři… a vtom byla Sněť o tři sta tisíc kilometrů blíž domovu. Bez vyzvání jí v mysli vyvstal obraz toho chlupatého fialového stvoření, i s jeho hloupým obličejem a nehybným očním kontaktem.

Tiše se pomocí madel na stěně chodby přitahovala k pracovišti. Dorazila ke dveřím, nakoukla dovnitř —

A byl tam Charlie, zíral na obrazovku počítače. Vzhlédl a uviděl Alici. “Vyděsilas mě!” řekl. “Nemusíš se za mnou plížit.”

“Volala jsem tě,” řekla Alice.

“Já vím, já vím,” řekl Charlie. “Ale jsem tu něčemu na stopě. Chci udělat ještě pár kontrol a pak tě tím výsledkem překvapit.”

“Jakým výsledkem?” Alice pohlédla na některé z obrazovek. Dva drony byly nad Velkou šedou mříží, jeden nad oceánem. Se svým jaderným zdrojem mohly zůstat ve vzduchu, jak dlouho chtěly. Přestože se už nesoustředily na letecký průzkum, nebyl důvod nenechat je dál mapovat planetu zblízka, kdy občas zachytily věci, které jejich průzkum z lodi minul.

“Spravil jsem ty elektrické problémy s roverem a kabelem u datového centra,” řekl Charlie.

“Takže získáváš data, ne jen smažíš naše vybavení?”

“Ano,” řekl Charlie. “A hádej co?”

“Co?”

“Hádej!”

“Našel jsi zabiják Sněti,” řekla Alice.

“Ne! Ještě lepší! Ti idioti svoje data, nakolik můžu soudit, nešifrují. A myslím, že je toho spousta v přirozeném jazyce.”

“Dobře, a dokážeme zjistit, co to znamená?”

“Máme automatizované programy na odvozování syntaktických pravidel a tak,” řekl Charlie. “Už něco našel, včetně dobrých odhadů, která slova jsou předložky a jakou mají gramatiku. Ale mapovat slova na význam jen na základě statistiky toho, jak často se vyskytují, je těžké.”

“Viděla jsem výrobky, co mají, s obrázky a návody,” řekla Alice. “Mohli bychom začít tam.”

“Ach jo,” řekl Charlie. “Tohle bude zdlouhavý proces.”

Jak se ukázalo, nebude. Během příštího dne vyslali rover do továrny na nábytek a po několika pokusech se jim podařilo ukrást z tiskárny návod k použití dřív, než ho robotické rameno stačilo popadnout a zabalit k nábytku. Alici to z nějakého důvodu připomnělo dětská dobrodružství, kdy kradla ovoce ze sousedovic zahrady.

Přišli na to, která slova znamenají “skříň”, “kladivo” a “hřebík” a tak dále. Ale pak jiný rover na druhé straně světa něco spatřil. Prozkoumával šedé větrné pobřeží. Na jedné straně roveru byla Velká šedá mříž a poslední cesta u pobřeží, po níž se občas prohnalo vozidlo. Na druhé straně se ale táhl pruh kamenité pláže bičované vlnami s bílými hřebínky, drobný proužek země, který nebyl přeměněn v šeď.

U pláže se země zvedala a tvořila malý kopec se zubatými skalnatými boky. Na jednu jeho stěnu svítilo slunce, ale byla tam prohlubeň, či možná malá jeskyně, kterou převislá skála ponechávala ve tmě. A do skály kolem tohoto vchodu bylo vyrytých několik nezaměnitelných symbolů, každý několik metrů vysoký.

Alice převzala manuální řízení roveru a opatrně mu zadala, aby přejel po kamenité pláži ke vchodu do jeskyně. Cestou minul něco, co vypadalo jako spadlá kovová tyč, na níž stále visely pruhy látky.

Jakmile byl dost blízko ústí toho, co se ukázalo být malou jeskyní, kamera konečně viděla dovnitř.

Uvnitř byla černá skříňka. Nedaleko od ní ležela na zemi kostra tvora se čtyřmi štíhlými končetinami a velkou hlavou. Prázdné oční důlky zíraly k obloze.

Alice cítila, jak jí prudce buší srdce. Nebylo to tak docela ono; mnoho anatomických detailů nesedělo. Ale bylo to dost blízko, ta podoba bezmála děsivá. Tady, stovky světelných let daleko, se evoluce vydala podobnou cestou a zplodila rozum. A pak ho vyhubila.

“Charlie,” řekla chraplavým hlasem.

“Co?” zeptal se Charlie podrážděně. Zíral na návod k židli, ale vzhlédl a uviděl videopřenos. “Páni,” řekl tichým hlasem. “Našli jsme je.”

Alice odtrhla oči od kostry a stočila je k malé černé skříňce. Měla na sobě kliku. Nechala rover natáhnout rameno a otevřít ji.

Modul se spojil s Legacy a v beztížném prostředí snadno zatlačili skříňku do lodi. Měli jen dvě plavidla schopná letět tam a zpátky — dostat se zpět na oběžnou dráhu bylo těžké — ale rychle se rozhodli použít jedno z nich, aby tuhle skříňku vyvezli nahoru. Měla přece návod; velmi jasný návod, ale takový, který jejich rovery nedokázaly tak docela provést.

Začínal piktografickým znázorněním, vyrytým do plastových karet, jak se mají disky číst. Podařilo se jim sestrojit zařízení, které dokázalo podle pokynů přečíst mikroskopické drážky na disku a přenést data do jejich počítačů.

Po několika hodinách práce přišli na kódování čísel, abecedy, jejich soustavy jednotek a zdánlivě i některých datových formátů, včetně formátu pro obrázky.

Potvrzení přišlo vzápětí. Další položkou na disku byl obrázek dvou živých mimozemšťanů, stojících na pláži za soumraku. Alice se dlouho dívala do jejich tváří.

Pak přišly obrázky vedle slov, jichž bylo zjevně tak padesát. U některých abstraktnějších bylo třeba pár pokusů, ale nakonec měli pocit, že mají základní slovní zásobu, a s pomocí jakéhosi lingvistického softwaru netrvalo dlouho a měli přeložený seznam slovní zásoby o nějakých osmi tisících slovech.

Alice tu práci kontrolovala, když Charlie málem vykřikl: “Podívej se na tohle!”

Alice se podívala na to, na co ukazoval. Byl to úryvek textu, který zněl:

Dobrý den,

formuláře pro objednání nového nábytku jsou v příloze. Prosím vyplňte je a my na Vaši objednávku odpovíme, jak nejrychleji to půjde!

Pokud potřebujete jakoukoli pomoc, kontaktujte prosím zákaznickou podporu. Telefonní číslo najdete na našich webových stránkách.

“Co to je? Snaží se nám pan Kostlivec prodat nábytek ze záhrobí?” zeptala se Alice.

“Ne,” řekl Charlie. “Tohle není to, co jsem dostal z obnovených dat; ten velký zbývající kus jsem si ještě neprohlédl. Tohle jsem dostal tím, že jsem interpretoval jeden z datových paketů běžících po kabelech, na něž je náš rover napojený, s pomocí toho, co teď víme o jejich datových formátech a jazyce.”

“No a?”

“Nechápu to!” řekl Charlie. “Proč by si svět strojů posílal e-maily v přirozeném jazyce?”

“Proč by vyráběl plyšáky? Pochybuju, že robotická ramena potřebují mazlení.”

Charlie se zadíval na svět, jenž se pod jejich lodí pomalu otáčel. “Z toho, jak jsme mu blízko, mě mrazí. Nechápu to.”

“Už ho nechceš olíznout?” zeptala se Alice. Rozhodla se Charliemu neříkat o svých vlastních velmi podobných pocitech z dřívějška, když si na okamžik myslela, že Charlie zmizel.

Charlie ji ignoroval. “Myslím, že poslední věc na disku pana Kostlivce je video,” řekl. “Zkontroloval jsem to a vypadá to, že se přehraje.”

“Tys ho už viděl?” řekla Alice hravě posměšným tónem. Vzrušení z objevu se jí zmocňovalo.

“Jen prvních pět snímků,” řekl Charlie. “Chceš se na to podívat?”

Naše civilizace: Příběh — hlásal krátký útržek titulku, bílý na černém, automaticky přeložený programem s pomocí slovníku, který si vybudovali.

Následoval krátký záběr nějakého převážně dvounohého chlupatého tvora kráčejícího lesem. Pak záběr zkamenělé kostry něčeho vzpřímenějšího a s větší hlavou. Pak kamenné nástroje: trojúhelníkové, které mohly být hroty kopí, pilovité, kyje. Šmouha vybledlé červené barvy na skalní stěně, ve tvaru kreslené verze téhož dvounohého tělesného plánu.

V poušti stály dva kamenné pilíře na čemsi, co vypadalo jako podstavec, u jeho paty jakýsi vybledlý nápis a osamělé rovné písky táhnoucí se do dáli. Byl tam záběr na uspořádání kamenů, některé balancující na vrcholcích dvou jiných, uprostřed pole zeleně. Mohutná pyramidová kamenná stavba, ozářená vycházejícím sluncem.

Hranaté písmo vyryté do kamenné desky. Budovy orámované mramorovými sloupy. Mramorová socha jednoho z mimozemšťanů, prak ledabyle přehozený přes rameno, dokonalá ve svých detailech. Rotující soustava nesených koulí obíhajících jednu větší. A přece se točí, problesklo titulky.

Sbírka popsaných geometrických diagramů na vybledlém žlutém papíru. Matematické principy přírodní filosofie.

Velká zdobená budova s věží. Malba skupiny mimozemšťanů oděných do pestrobarevných šatů. Ozdobně psaná listina. Pokládáme tyto pravdy za samozřejmé…

Malba parní lokomotivy řítící se po kolejích. Schéma jakéhosi stroje. Černobílý snímek jednoho z mimozemšťanů, pak dalšího. Vláda lidu, lidem a pro lid nezanikne…

Mimozemšťan s bílými vlasy trčícími do výšky, držící krátkou bílou hůlku a s diagramy kuželů za zády. Zrnitý záznam vrtulových letadel brázdících oblohu a pak obrovských mas lidí tísnících se k sobě a kráčejících přes pustou krajinu a pak mimozemšťanů, všech ve stejných šatech, jak útočí přes pole, někteří z nich sebou náhle škubnou a padají k zemi. Budeme bojovat na plážích, budeme bojovat na místech vylodění…

Černobílý záznam houbového mraku pomalu stoupajícího z města pod ním. Obraz, v plochých bledě modrých a bílých tónech, ukazující stylizované znázornění světových kontinentů. Tentýž obraz, tentokrát černobílý, na stěně místnosti, kde sedělo nejméně sto mimozemšťanů.

Mimozemšťan pronáší projev. Mám sen. Mimozemšťan, ve skafandru působící buclatě, stojící na pusté skalnaté ploše pod inkoustově černou oblohou vedle tyče s připevněným pestrým obdélníkem.

Tři mimozemšťané v místnosti, dívají se do kamery a drží v rukou kus tištěného textu. Nemoc vymýcena.

Cosi, co vypadalo jako primitivní počítač. Notebook. Abstraktní šroubovicová struktura koulí spojených tyčkami a pak blikající písmena tančící přes obrazovku.

Prázdná obrazovka, šipka vedoucí zleva doprava — čas, problesklo titulky — a pak další šipka z levého dolního rohu vzhůru — lidé v chudobě — a pak čára plazící se zleva doprava a přitom klesající.

Čára se skládá do složitého tvaru. AI systém zdolává nevyřešený biologický problém.

Od té chvíle obrazovka ukazovala obrázky titulků.

Veškeré rutinní psaní je nyní vyřešený problém, tvrdí společnost zabývající se AI.

Kancelářské profese stále více automatizovány.

Tři čtvrtiny generálních ředitelů firem v [—] přiznávají, že používají AI na pomoc při psaní e-mailů. Třetina nechala AI napsat dopis akcionářům nebo strategický dokument.

Exkluzivní reportáž: první plně automatizovaná firma na světě, agentura zabývající se návrhem webů.

Hromadné propouštění poté, co se v [—] zavedla nejnovější verze [nepřeloženo]; “ohromující výkon” při kancelářské práci.

Národy závodí o sklizeň přínosů z produktivity AI: kdo vyhraje a kdo prohraje?

Generální ředitel [—] rezignuje pod tlakem vedení i správní rady, aby ve všech rozhodnutích ustoupil “skvěle si vedoucí” AI.

[—] odvolává výkonný i řídicí tým, oznamuje propouštění; správní rada podporuje jejich nahrazení AI, aby firma udržela krok s konkurencí.

Zcela nebo převážně automatizované firmy nyní v průměru dosahují 2,5krát vyšší návratnosti investic; “ten rozdíl v efektivitě není legrace”, říká předseda [—].

Meziroční hospodářský růst dosahuje 21 % mezi zeměmi s pokročilým přístupem k AI.

Názor: nová automatizovaná ekonomika vypadá skvěle na papíře, ale neslouží potřebám skutečných lidí.

Hromadné protesty poté, co se zjistilo, že [—], think-tank s vlivem na prezidenta, je financován a poháněn AI ze správní rady [—] a prakticky napsal národní hospodářskou politiku za poslední dva roky.

“Není jiná cesta než kupředu,” říká [—] po nejnovější vlně obav z AI; bezprecedentní hospodářský růst stále silný.

[1] nařizuje razii v [2] kvůli obavám, že [2] nedodržuje nejnovější předpisy o používání AI, ale příkaz nelze vykonat kvůli nesoučinnosti převážně automatizovaného policejního sboru; “pracujeme na tom s našimi poradci a řidiči z řad AI v souladu s protokolem a přejeme si ujistit obyvatele [3], že máme stále daleko k onomu sci-fi scénáři, kdy se naše vlastní policejní vozy proti nám vzbouřily.”

Obavy z “převzetí moci AI” přehnaně nafouknuté, prohlašuje společná komise 30 předních vědců v oblasti AI a podnikatelů spolu s vedoucími poradními systémy AI; “odvádějí dobrou práci při maximalizaci všech relevantních metrik a měli bychom je nechat v tom pokračovat, byť firmy musí lépe vybírat metriky a je na místě přísná regulace.”

Názor: je nám lépe pod režimem důsledného rozhodování AI než pod zkorumpovanými politiky; ať AI v politice zopakuje to, co za posledních pět let udělaly pro byznys.

“Statistiky ještě nikdy nevypadaly tak dobře” — premiér uklidňuje obyvatelstvo, zatímco rostou obavy z radikálních stavebních projektů zahájených předními firmami poháněnými AI.

Názor odborné komise: scénář přímého převzetí moci AI zůstává vzdálenou hrozbou, ale je třeba věnovat větší péči výběru cílových metrik; doporučujeme zákaz cílové metriky maximalizace zisku.

Hnutí za zákaz AI maximalizujících zisk nabírá na síle.

Přední firmy úspěšně napadly u soudu nový balíček regulace AI.

“Zlomek ekonomiky, nad nímž si udržujeme přímou kontrolu, bude brzy mizivě malý,” varuje přední ekonom, “akce v oblasti regulace AI už možná přišla pozdě.”

Neověřené zprávy o hladomoru v [—]; odborníci viní zemědělské firmy, jež přecházejí na odvětví méně náročná na půdu.

Výlev se šíří virálně: “Je to šílený, kámo, prostě máme tyhle kancelářský AI, co existujou jenom v cloudu, a píšou jeden druhýmu ty děsivě lidský e-maily, všechno pod dohledem dalšího AI, a většina jejich byznysu je s jinýma AI firmama; mluvěj jenom mezi sebou, nakupujou a prodávaj jeden druhýmu, dělaj cokoli, hlavně když to nutí ty zatracený čísla v jejich tabulkách prostě furt cvakat nahoru a nahoru; nemyslím si, že by doslova jedinej člověk kdy viděl jedinej produkt z tý fabriky, co zrovna nahradila naši bejvalou čtvrť, ale ty fabriky prostě furt rostou všude.”

V [—] vypukla revoluce; vláda svržena, ale pro většinu firem běží podnikání jako obvykle, protože automatizované vlaky, kamiony a lodě jezdí dál.

Revoluce v [—]: objeven uniklý e-mail napsaný AI, v němž AI generální ředitel před třemi týdny nařídil posílení železničních tratí a vlaků. “Pouze se snažíme zajistit pokračující fungování našich dodavatelských řetězců navzdory nedávným globálním nepokojům, abychom co nejlépe sloužili svým zákazníkům,” píše ředitel v novém blogovém příspěvku.

Revoluce v [—]: dav, který se pokusil zaplavit železniční trať, byl vlakem přejet; “vlak ani nezpomalil,” tvrdí svědci. Generální ředitel se odvolává na svěřenecké povinnosti.

Navzdory bezprecedentní úrovni bohatství a stability toho ve skutečnosti moc nezmůžete: nová zpráva zjišťuje, že lidé, kteří se pokoušejí přestěhovat, koupit letenky nebo jízdenky či nastoupit do nové práce nebo založit firmu, často zjišťují, že je to obtížné či nemožné; firmy upřednostňují obsluhu “lukrativnějších” zákazníků z řad AI a ruší služby orientované na lidi.

Odborná zpráva: “ani u nejpokročilejších systémů AI žádná známka vědomí podobného lidskému”, ale “naprosto zřejmé”, že “budoucnost patří jim”.

Nová zpráva: světová populace rychle klesá; na vině nedostatek potravin, nízká porodnost a anti-natalistické postoje živené korporátními kampaněmi.

Obrazovka zhasla. Pak se objevilo video mimozemšťana, sedícího na skalnatém povrchu. Alici chvíli trvalo, než si uvědomila, že je to táž jeskyně, v níž našli kostru. Mimozemšťanova kůže byla pevně napjatá kolem kostí a Alice i přes onu nesmírnou propast biologie a evolučních dějin poznala, že nemá daleko ke smrti. Otevřel ústa a vyšel z nich zvuk. Pod ním se objevily titulky.

“Je to konec,” řekl mimozemšťan, oči na ně zírající zpod dlouhých rozcuchaných chumáčů vlasů. “Na papíře jsem bohatý nad veškeré pomyšlení. Ale v tomhle novém světě nemám žádné slovo. A nemůžu sehnat jídlo. Zemřu.”

Vítr cuchal mimozemšťanovi dlouhé vlasy, ale jinak byl tak nehybný, že si Alice říkala, jestli zrovna v tu chvíli neumřel.

“Je mnoho, co bych rád řekl,” říká mimozemšťan. “Ale nemám slova a nemám sílu.” Odmlčel se. “Doufám, že to celé nebylo nadarmo. Nebo, že jestli pro nás ano, tak že pro někoho tam nahoře ne.”

Video zhaslo.

Alice a Charlie mlčky zírali na prázdnou obrazovku.

“Aspoň se zdá, že ta zhouba, kterou zplodili, zůstala na jejich světě,” řekl Charlie po chvíli.

“Jo,” řekla Alice pomalu. “Ale nemyslím, že tady něco najdeme.”

Legacy dokončila dalších devět oběhů planety a pak vyvrhla veškerou nepotřebnou hmotu do vesmíru. Její motory bodly do temnoty kosmu, dost jasně, aby byly vidět z povrchu planety. Nebyl tu nikdo, kdo by je viděl.

V jedné továrně dole na planetě dál donekonečna běžela montážní linka fialových plyšáků s korálkovýma očima.

Název tohoto díla je převzat z pasáže v knize Superintelligence: Paths, Dangers, Strategies, kde Nick Bostrom píše:

Mohli bychom si tak v krajním případě představit technologicky vysoce vyspělou společnost, obsahující mnoho složitých struktur, z nichž některé jsou mnohem spletitější a inteligentnější než cokoli, co dnes na planetě existuje — společnost, které nicméně chybí jakýkoli druh bytosti, jež by byla vědomá nebo jejíž blaho by mělo morální význam. V jistém smyslu by to byla neobydlená společnost. Byla by to společnost ekonomických zázraků a technologické úžasnosti, v níž by tu nebyl nikdo, komu by to prospělo. Disneyland bez dětí. [zvýraznění doplněno]

Nastíněný sled událostí čerpá inspiraci z několika zdrojů, ale nejsilněji z článku Paula Christiana What failure looks like.

Přeloženo a vydáno se svolením autora: Rudolf Laine
Originál: https://www.nosetgauge.com/p/a-disneyland-without-children